Jsem s partnerem tři roky, oba rozvedeni, s dětmi z předchozího vztahu (já dva syny 9 a 13, on dceru 14). Vídáme se spolu hlavně bez dětí (nejvíc u mne nebo někam jedeme) a velmi si spolu v mnoha ohledech rozumíme. Když jsme spolu, chová se ke mně jako k princezně, nemohu si v podstatě na nic stěžovat. Ale přesto mám pocit, že se náš vztah dostává do slepé uličky. Bydlíme od sebe asi hodinu cesty. Trápí mě ale, že nemůžeme být víc spolu. Vychází to tak, že se vidíme 1-2x týdně (přes noc, ob víkend jsme spolu od pátku do nedělního rána, kdy už zase spěchá za dcerou, ta však mnohdy ale dá přednost kamarádce).
Na víc není čas. On s dcerou nebydlí, ale má ji blízko a vídá se s ní často, jezdí za ní. Mají společnou péči. Partner v současnosti bydlí u matky, ale uvažoval o koupi bytu, na který má i peníze, prý ideálně na půl cesty. Ovšem matka je stará a potřebuje, aby jí pomáhal a nechce se hnout ze svého domu. Bohužel v současnosti není asi rozumné ani kvůli dětem bydlet spolu. Jednak nechceme dětem bourat domovy a prostředí, kde jsou zvyklé. A na velký byt peníze ani nejsou. Obávám se ale taky, že by nám navzájem lezl asi nakonec na nervy výchovný přístup k našim dětem.
Moje děti jsou dle něj málo samostatné a měly by mi víc pomáhat. V pořádku, beru to a uznávám, ale někdy mě ta jeho kritičnost mrzí, i když vím, že on to v zásadě nemyslí zle. Jeho dcera je podle mě zase dost rozmazlená, ale on je z ní celý vedle, všechno jí koupí (např. má už asi šestý mobil, protože je často rozbije, jak je nedá z ruky) a dovolí jí vše s tím, že je to přece holka, ale kdyby měl kluka, byl by prý přísnější. Já o jeho dceři nijak negativně nemluvím, vím, že by ho to ranilo, ale on takto asi nepřemýšlí. Já jsem schopná říct o klucích třeba i negativní věci, on ale o dcerce mluví jen v superlativech, je dokonalá.